Literární kri­tič­ka Eva Klíčová poj­me­novává zásadní promě­ny české lite­ra­tu­ry od 19. sto­letí do součas­nos­ti.

*

Příběh české lite­ra­tu­ry je příbě­hem české spo­leč­nos­ti. Tento příběh je záro­veň vel­mi stře­doev­ropský. Češi jako jeden z mno­ha národů jazy­kově domi­nantně německé Habsburské monarc­hie a pozdě­ji Rakouska-Uherska pos­ta­vi­li v 19. sto­letí své národní sebeuvě­domění na českém jazyce a lite­ra­tuře. Stejně jako vyná­lezci roman­tis­mu, Němci, naš­li sami sebe v „duc­hu náro­da“ prom­lou­vající­ho skrze lido­vou kul­tu­ru a myto­lo­gii, čímž se emanci­po­va­li od románské kul­tu­ry, tak se i Češi prostřed­nictvím národní­ho obrození vymezo­va­li vůči domi­nantní­mu němec­ko­jazyčné­mu živ­lu. První svě­tová vál­ka s roz­pa­dem monarc­hie a nás­ledným vzni­kem mno­ha států pře­kres­li­la stře­doev­rops­kou mapu: její západně-výc­hodní osu nově vyt­voři­la mno­honá­rod­nostní „nud­le“ Československa, která pohl­ti­la i část dnešní Ukrajiny dale­ko až za Užhorod. Ve 20. sto­letí ten­to kul­turně, jazy­kově a národ­nostně nesou­rodý útvar (v tom­to státě „Čechů a Slováků“ žily také milio­ny Němců, Moravanů, Maďaři, Poláci, Rusíni a mnozí další, amalgá­mem této smě­si pak byli do druhé svě­tové vál­ky Židé) podlé­hal dějinným tur­bu­lencím a s příc­ho­dy jed­not­livých tota­lit (nacis­tické a komu­nis­tické) se roz­pa­dal a čás­tečně sle­po­val, aby nako­nec pár let po pádu železné opo­ny a roz­pa­du výc­hodní­ho blo­ku měli Češi zce­la samos­tat­nou Českou republi­ku a obý­va­li tak územně a správně nej­menší celek od dob hlu­boké­ho stře­dově­ku.

90. léta, čas kýženého chaosu

Pro součas­nou podo­bu lite­ra­tu­ry jsou pak stá­le určující deva­desátá léta a jejich reakce na dědictví silně poli­tizo­vané role lite­ra­tu­ry a vysoký sta­tus auto­ra: tady se vždy tak nějak auto­ma­tic­ky psa­lo i za národ, pro­ti Němcům, spi­so­va­telé se sta­li „svě­domím náro­da“, patři­li mezi hla­sité akti­vis­ty při vzni­ku Československa v roce 1918, během německé oku­pace v letech 1938 – 1945 posi­lo­va­li morál­ku oby­va­telst­va národně uvě­domělý­mi téma­ty a ges­ty, byli nej­vi­di­telnější­mi oběť­mi nacistů a posléze i komu­nistů. Mnozí ze spi­so­va­telů se během komu­nis­tické éry nao­pak se státní poli­ti­kou zto­tožňo­va­li a své tex­ty podřizo­va­li státním poža­davkům bez zábran. Až do roku 1989 jsme tak měli lite­ra­tu­ru roz­pad­lou na tři prou­dy: domácí oficiální, samiz­da­to­vou (tiště­nou a opi­so­va­nou své­po­mocí a ilegálně) a exi­lo­vou – a poli­tické, ať už explicitně nebo implicitně bylo vlastně všech­no.

Pád železné opo­ny vypa­dal jako pří­leži­tost tato rozště­pení zace­lit a ze spi­so­va­telů záro­veň sej­mout úděl poli­tické­ho spa­si­te­le. Nahrávala tomu nově obje­vená hrač­ka v podobě fan­taskní post­mo­der­ny, ins­pi­ra­tivní vyda­va­telská exploze dosud zakázaných knih vší poe­tik, i nas­talá anarc­hie knižní­ho trhu včetně zhroucení donedáv­na mono­polní­ho Knižního vel­koobc­ho­du. V deva­desátých letech bylo nejdů­ležitější dis­tanco­vat se od „socia­lis­tické­ho rea­lis­mu“, jehož povin­ností bylo zajis­tit angažo­vané psaní, čemuž soudruzi rozumě­li ve smys­lu pod­po­ry státní poli­ti­ky. Nutno podotk­nout, že zvláště na konci osm­desátých let byla i oficiální próza poměrně drzá a například silně kri­tizo­va­la šedou a čer­nou eko­no­mi­ku prorůs­tající vše­mi spo­lečenský­mi pat­ry, což mj. dokládá obje­vování ideo­lo­gie neo­li­be­ra­lis­mu za želez­nou opo­nou ještě před demo­kra­tický­mi změ­na­mi a odc­ho­dem rudé armá­dy. Tak jako se Česko v této trans­for­mační době pri­va­tizo­va­lo eko­no­mic­ky, pri­va­tizo­va­lo se i literárně.

Z nově doceněné expe­ri­mentálně laděné prózy zmize­la spo­leč­nost – o poli­tice nem­luvě: o tu se otře­la leda tak nějaká inte­lek­tuá­ly vysmí­vaná komunální sati­ra. Vypravěči se promě­ni­li v excent­rické solité­ry, téma­ta se zúži­la na sub­jek­ti­vizo­vané čtenářs­ky náročné výpově­di, vyprávění ovlá­da­ly mys­ti­fi­kace a literární hra.

Převládající dobové literární mant­ry shr­nul doko­na­le spi­so­va­tel Jiří Kratochvil ve svém nejv­livnějším tex­tu své doby, kterým vzý­val lite­ra­tu­ru „chao­su“: „Spisovatelské povolání velice rych­le spad­ne na jed­nu z nej­nižších příček spo­lečenské­ho žebříč­ku. Dosud nik­dy neby­la česká lite­ra­tu­ra tak svo­bodná, jako je dnes.“ (Kratochvil, Jiří: „Obnovení chao­su v české lite­ra­tuře“. In: Literární novi­ny 1992, č. 47, s. 5).  Literárními hvěz­da­mi teh­dejších let byli Jáchym Topol, Michal Ajvaz, Daniela Hodrová, Václav Kahuda, Miloš Urban, Petr Stančík, Vladimír Macura nebo Ivan Matoušek. Literatura byla svo­bodná, což zna­me­na­lo, že si měla vys­tačit sama se sebou a neohlížet se na pří­padné­ho čtenáře. Rezignace na vyšší čte­nost zna­me­na­la, že se autoři ochotně zabyd­lo­va­li ve svých sub­jek­ti­vis­tických fikcích, mys­ti­fi­kacích a literárně šifro­vaných zpovědích. Literatura se sta­la elitářs­kou a do sebe uzavře­nou, zúže­nou na kru­hy tzv. náročných čtenářů. Koneckonců byla to doba, kdy se mini­stry kul­tu­ry sta­li res­pek­to­vaní a komu­nis­ty pronás­le­do­vaní spi­so­va­telé jako Milan Uhde nebo Pavel Tigrid. A prezi­den­tem teh­dy nebyl nik­do jiný než Václav Havel.

I deva­desátá léta ale měla své­ho best­sel­le­ris­tu. Michal Viewegh, jímž se v kruzích vysoké lite­ra­tu­ry sluše­lo pohr­dat, dokázal psát čtivě, aniž by spadl za hra­nici umě­lecké prózy. V jeho knihách jsou deva­desátá léta zac­hyce­na včetně mno­ha reá­lií i iluzí, navíc s dáv­kou inte­lek­tuální iro­nie. Nejpopulárnějším Vieweghovým romá­nem jsou vzpomín­ková Báječná léta pod psa (1992), která se vracejí do dětství a socia­lis­mu. Tento román spo­lu s díly také vel­mi populární­ho Petra Šabacha Hovno hoří (1994) a Šakalí léta (1993) při­vedl na svět oblí­bené „veselé vzpomínání na socia­lis­mus“.

Všechny tyto ret­ros­pek­tivní humo­ris­tické kni­hy byly úspěšně zfil­mová­ny a daly základ pozdě­ji sílící nos­tal­gii: doba to byla zlá, ale tak nějak jsme si vys­tači­li s málem a za pomoci přís­lo­večné­ho české­ho smys­lu pro humor jsme dokáza­li žít vlastně cel­kem důs­tojně. Pozdější Vieweghovy romá­ny už byly ryze současné. Například melanc­ho­lic­ky humo­ris­tičtí Účastníci zájez­du (1996) mají sice čti­vost oddec­hové lite­ra­tu­ry, ale o teh­dejší době proz­razují dost. Na rozdíl od větši­ny zde zmíněných autorů, Viewegha zná oprav­du každý. Jeho dílo je svým způ­so­bem kro­ni­kou deva­desátých a nultých let.

Probuzení ze snu

V osm­desátých letech jsme se jako Češi považo­va­li za mimořádně kul­turní národ imunní vůči konzumním lákadlům: hodně se čet­lo a každý čtvr­tek při zavážce zboží stá­ly před knih­ku­pectví­mi dlouhé fron­ty lidí v ošumělém oblečení. Tento lic­ho­tivý sebeklam pad­nul právě v deva­desátých letech. Knižní trh se zmno­honá­so­bil (hlavně o překla­do­vou lite­ra­tu­ru) a naku­po­vat šlo celý týden. Zároveň ale mimořádně naky­nu­la i jiná nabíd­ka trá­vení volné­ho času – a úplně největším dobovým hrdi­nou byl ten, kdo neměl žádný volný čas a pod­ni­kal. Symbolem živo­ta napl­no se sta­lo tvrzení „na čtení nemám čas“.

Neoliberalismus nepřál inte­lek­tuálům z pods­ta­ty a tím navázal na výrobně založe­nou předs­ta­vu spo­leč­nos­ti komu­nistů. Spisovatelé navíc větši­nou necí­ti­li potře­bu coko­liv kri­tizo­vat: svo­bo­da slo­va přece exis­tu­je, tak nač si stěžo­vat.

V roce 2006 vyš­la útlá nove­la Radky Denemarkové Peníze od Hitlera. Tím se v české lite­ra­tuře otevře­lo velké téma: Němci a jejich vyhnání po druhé svě­tové válce na základě tzv. Benešových dekretů. Rozsah i pro­ve­dení vysíd­lení asi tří milionů německých oby­va­tel z téměř celé­ho území Čech a Moravy měly cha­rak­ter zloči­nu pro­ti lids­kos­ti, a pokud o něm v české his­to­rické pamě­ti byla nějaká sto­pa, tak jako o aktu pová­lečné „spra­vedl­nos­ti“. Denemarková svou drá­sa­vou prózou změ­ni­la poh­led na tuto his­to­ric­kou eta­pu a spus­ti­la vlnu tema­tic­ky blízkých knih. Na rozdíl od mys­ti­fi­kačně-hravé­ho psaní s vel­mi nezá­vaz­nou předs­ta­vou o tom, co je to děj nebo příběh, se v české lite­ra­tuře najed­nou obje­vi­la fasci­nace his­to­ric­ky ukot­vený­mi příbě­hy, které měly být de fac­to zapo­me­nu­ty. Trauma vysíd­lení tak for­mu­lo­va­ly autor­ky, které pama­tují sot­va socia­lis­mus, natož vál­ku. Nejúspěšnější kni­hou na toto téma je Vyhnání Berty Schnirch (2009) Kateřiny Tučkové, ale skvě­lou atmosfé­ru a nahléd­nutí tragé­die z dalších úhlů poh­ledů včetně potomků vysíd­lených Němců přináší i román Jakuby Katalpy Němci (2012).

Dějiny a zkuše­nost s tota­li­ta­mi zůstá­vají v české lite­ra­tuře velkým téma­tem. Dominují v něm nejen zno­vu a svo­bodně sepi­so­vané humorné i vážnější příbě­hy z časů socia­lis­mu, ale i ona německá křiv­da. Němci se vracejí do české kul­tu­ry ne jako utlačo­va­telé, ale jako obě­ti, což je pro starší gene­raci bohužel stá­le čas­to nepoc­ho­pi­telné.

Česká lite­ra­tu­ra v deva­desátých letech ztra­ti­la čtenáře i víru v „příběh“, který by praco­val s napětím, záplet­ka­mi, pře­kva­pením apod. Pokud se obje­vi­la kni­ha s velkým příbě­hem, téměř bez výjim­ky vycháze­la z nedávných dějin. Jako byc­hom umě­li konzis­tentně vyprávět jen o minu­los­ti a součas­nost pro nás byla stá­le neuc­ho­pi­telná. Svědčí o tom i další román Kateřiny Tučkové Žítkovské bohyně (2012), který udě­lal z autor­ky sku­teč­nou cele­bri­tu. Příběh ukot­vený do svérázné­ho zapo­me­nuté­ho kra­je pokraču­je v linii záplet­kových náv­ratů do období nes­vo­bo­dy. Na rozdíl od podobných knih je tu zesí­le­na ženská rovi­na příbě­hu – ani ne v pro­gra­mově femi­nis­tickém duc­hu, ale spíše ve zli­dovělé předs­tavě, že ženy jsou nadá­ny něja­kou vyšší mocí léčit a obě­to­vat se.

Po roce 2000 se v české lite­ra­tuře zno­vuob­je­vi­la také Květa Legátová, téměř zapo­me­nutá autor­ka pře­devším rozh­la­sových her z padesátých a šedesátých let. Svými drsně rus­tikální­mi povíd­kový­mi kni­ha­mi oča­ro­va­la čtenáře i kri­ti­ku. Vypravěčsky dyna­mické i kul­ti­vo­vané líčení živo­ta v mezivá­lečném poh­ra­ničí přesně zapad­lo do vlny obli­by knih o minu­los­ti. Jenže romá­ny pojedná­vající o minu­los­ti působí jako jaký­si inte­lek­tuální neu­rol: potvrzují hod­no­ty a zkuše­nos­ti, na kterých se polis­to­pa­dová inte­lek­tuální eli­ta shod­la v deva­desátých letech (socia­lis­mus byl špatně), ale postrá­dají ana­ly­tic­kou hloub­ku a milos­tivě přehlížejí současné omy­ly. Romány využí­vají vše­možných dobových para­doxů a zvratů. Minulost se v nich mění v zásobár­nu gene­rických typů pos­tav, tu vese­lejších tu poš­mournějších. Ve výs­led­ku ovšem všech­no vyznívá chlác­ho­livě – je to přeci ta ošklivá minu­lost, která už je pryč.

Literaturu může­me vní­mat jako součást národní sle­po­ty. Mnoho inte­lek­tuálů se zaklíná varováním před komu­nis­ty a socia­lis­mem a nevidí dopa­dy řady tra­gických roz­hod­nutí demo­kra­tických vlád. Přitom zvláště na struk­turálně znevý­hodně­nou část oby­va­telst­va dolé­hají důs­led­ky jejich poli­ti­ky fatálně. Ve spo­leč­nos­ti narůstá frustrace, xeno­fo­bie, poli­ti­ku ovládá nový popu­lis­mus, obje­vují se ext­re­mis­tické stra­ny. Navíc i stra­ny, které se v deva­desátých letech oháně­ly hlavně eko­no­mickým libe­ra­lis­mem a abstraktní „svo­bo­dou“, se dnes pro­fi­lují sociálně silně konzer­va­tivně. Společnosti chybí autoři, kteří by dokáza­li nemít svo­bo­du se o nic nezají­mat, kteří by naš­li silná téma­ta a příbě­hy a dokáza­li poh­nout ales­poň kul­turní částí veřej­nos­ti k hlubší kri­tič­nos­ti.

Čeští autoři chtě­li svo­bo­du a nezá­vis­lost na poli­tice: tu mají. Svobodu přebý­vat uvnitř svých poe­tických světů. To se dod­nes skvě­le daří Petru Stančíkovi, který tepr­ve před něko­li­ka lety vydal svůj nej­lepší román, fan­taskně his­to­rický Mlýn na Mumie (2013) ukot­vený v 19. sto­letí. Naopak výjim­kou potvrzující pra­vid­lo je taktéž literární dítě deva­desátých let, Václav Kahuda, který inte­lek­tuální veřej­nost popu­dil mohutným romá­nem Vítr, tma, pří­tom­nost (2014). Ten je dos­lo­va obžerný: por­no­gra­fický, kons­pi­rační a mys­tický, ale záro­veň demy­tizu­je naše svo­bodné pomě­ry bez toho, aby si bral servít­ky před eli­ta­mi deva­desátých let.

Mimopražská odchylka

Většina reprezen­ta­tivní prózy pochází od pražských autorů. Do Prahy své tex­ty taky čas­to zasazují, jen zříd­ka se pro­sadí i autor z druhé­ho největší­ho měs­ta – Brna. Tento pra­gocent­ris­mus narušují dva výz­namní autoři, kteří záro­veň odpo­rují i mno­ha zde uve­deným cha­rak­te­ris­tikám: z něk­dejší­ho „oce­lové­ho srdce republi­ky“, Ostravska, pocházel Jan Balabán. Jeho povíd­ky těží z životních zkuše­ností z regio­nu pros­pe­rující­ho kdy­si těžkým prů­mys­lem. Dnes má tato oblast vážné struk­turální problé­my – spo­lu se Severními Čechami tvoří jaký­si český „rezavý pás“. Jan Balabán, bohužel již zes­nulý, vyni­kal sevřeným způ­so­bem psaní, koncent­ro­va­ností a jazy­ko­vou stříd­mostí.

Podobnou vnitřní vypravěčs­kou kázeň a tref­nost má v sobě i druhý z výz­namných mimopražských autorů, Jiří Hájíček. Také jeho prózy jsou zanořené v regio­nu, kde žije: v Jižních Čechách. Za nejzá­sadnější z jeho kva­li­ta­tivně vyrov­naných knih může­me považo­vat román Rybí krev (2012). Jeho téma­tem je stav­ba přeh­ra­dy kvů­li jaderné elektrárně. Příběh ins­pi­ro­vaný sku­teč­nou udá­lostí pře­konává iluzi, že polis­to­pa­doví poli­tici se cho­vají morálně­ji a odpovědně­ji k životní­mu prostředí i lidem. Stejně tak se vymezu­je vůči tomu, že mezi pozdním socia­lis­mem a dneš­kem je nějaká tlustá čára, která oddě­lu­je dobro a zlo.

Mileniáni přicházejí

Mohlo by se zdát, že pro mladší gene­raci autorů už nebu­de tak důležité dávat na odiv, jak moc nej­sou socia­lis­tický­mi rea­lis­ty: vždyť socia­lis­tický rea­lis­mus je navíc něco, co se poved­lo doko­na­le vytěs­nit z učeb­nic lite­ra­tu­ry (o oficiální lite­ra­tuře sedm­desátých a osm­desátých let se neučí, pouze o exi­lové a samiz­da­tové lite­ra­tuře, která se ale ve své době čet­la dost omezeně). Ani mladší gene­race se však od literárních před­sudků deva­desátých let neod­pou­ta­la. Autoři pře­lo­mu ticíci­letí jen vymě­ni­li excent­ric­kou sub­jek­ti­vi­tu post­mo­derních vypravěčských omni­po­tencí za její civilnější a všednější podo­bu. Grotesknost ustu­pu­je do pozadí a hlavní pozor­nost autorů se pře­souvá ke snaze zac­hy­tit kaž­do­den­nost v jejích sub­tilních až přecit­livělých odstí­nech. Do toho­to prou­du současné české lite­ra­tu­ry může­me zařa­dit například Ivanu Myškovou, Janu Šrámkovou nebo Sáru Vybíralovou. Výsledkem jejich psaní jsou jazy­kově kul­ti­vo­vané, ale jinak těž­ko ucho­pi­telné prózy.

Absence inte­lek­tuální odva­hy a záj­mu o rea­li­tu pře­sa­hující osobní pros­tor autorů v lite­ra­tuře chybí stá­le citelně­ji. Ani sna­ha Marka Šindelky zac­hy­tit silně media­lizo­vané téma migrace z afrických zemí nedo­pad­la zrov­na přesvědčivě, ačko­li jeho kni­ha Únava mate­riá­lu (2016) se sta­la ales­poň zámin­kou k tomu, aby se téma nahlíže­lo troc­hu jiný­ma oči­ma.

Z gene­race mile­niánů nelze pomi­nout tři autor­ky: Petru Hůlovou, Petru Soukupovou a Annu Bolavou. Zvláště u prvních dvou má suges­tivní řetězení detailů sice také vyšší hod­no­tu než vypravěčs­ky a myš­len­kově robustní celek, ale sugesce jejich poe­tik je nezamě­ni­telná.

Petra Hůlová se pros­la­vi­la hned svou první kni­hou situo­va­nou do Mongolska Paměť mojí babičce (2002). (Chtělo by se říct, že Mongolsko jsme na rozdíl od sebe ochot­ni vidět jako spo­leč­nost s problé­my). Jazykově vynalézavá Hůlová je pře­devším pro­vo­katér­ka – v něko­li­ka romá­nech se snaži­la o vyvrácení spo­lečenských před­sudků skrze nety­pické­ho vypravěče: ukra­jins­kou uklízeč­ku v romá­nu Čechy, země zaslí­bená (2012), pros­ti­tut­ku v Umělohmotném tří­po­ko­ji (2006) nebo viet­nams­kou „komu­nist­ku“ v síd­lištním romá­nu Strážci občanské­ho dobra (2010). Navzdory značné literární ener­gii postrá­dají její romá­ny hlubší pro­myš­le­nost.

Petra Soukupová píše dale­ko civilně­ji a čtenářs­ky přís­tupně­ji. Zatímco Hůlová sty­lis­tic­ky navazu­je spíše na deva­desátá léta, Soukupová podává celistvější „zprá­vu o světě“ a nebudí dojem vykon­struo­vaných pokusů o pouhé vypro­vo­kování dis­kuze. Její pozo­rování všední­ho dne v sobě skrý­vají jaký­si nepře­ko­na­telný smu­tek z neko­nečných den­no­denních drobných křivd, ponížení a nepo­rozumění, což je v kom­bi­naci s častým dětským vypravěčem psyc­ho­lo­gic­ky zvláště půso­bivé. Nejsilněji asi v romá­nu Zmizet (2009).

Anna Bolavá je z této tro­jice nejčerstvějším obje­vem. Petra Hůlová a Petra Soukupová jsou ved­le ní zave­dené autor­ky. Bolavé prozaický debut Do tmy (2015) vyvo­lal nadšení. Hlavní hrdin­ka živořící na sociálním okra­ji (překla­da­tel­ka bez práce) si vydělává sezónním sbě­rem bylin. Z tex­tu sálá auten­tici­ta pop­sané­ho prostředí i sociální zau­ja­tost. Je tře­ba podotk­nout, že se jedná o auten­tici­tu, která pražským spíše deka­dentním nebo nihi­lis­tic­ky inte­lek­tuálním prózám chybí.

Současné lite­ra­tuře se nedaří vys­tou­pit z literární­ho ghet­ta vyt­vořené­ho elitářský­mi auto­ry deva­desátých let. Obtížně hledá styl a téma­ta, který­mi by oslo­vi­la širší veřej­nost. Přirozená vaz­ba mezi český­mi spi­so­va­te­li a český­mi čtenáři byla poruše­na. Čte se, ale větši­nou svě­tová lite­ra­tu­ra včetně globálních best­sel­lerů. Ekonomicky vyhublá česká lite­ra­tu­ra je vůči těm­to fenoménům zatím bezbranná. Ani kul­tu­ra obecně se ale netěší velké­mu záj­mu poli­tiků, hubený roz­počet minis­terst­va kul­tu­ry je toho důkazem.

Literatura se sta­la výlev­kou tís­nivých pocitů spo­leč­nos­ti. Většina spi­so­va­telů jako by při psaní už ani nemě­la velké ambice. Autoři se čas­to spo­kojí s komorním všedním téma­tem a nemá­lo románů má dokonce cha­rak­ter tera­peu­tické­ho psaní. Pokud vyj­de spo­lečens­ky angažo­vaný text, větši­nou je zací­len nanejvýš na soucit s lid­mi z okra­je spo­leč­nos­ti.

Současná česká lite­ra­tu­ra postrádá kri­tický poh­led na spo­leč­nost jako celek i na její hod­no­ty. Obecně nejs­me zau­jatí tím, co pře­sa­hu­je či narušu­je naše souk­romé záj­my. Zároveň ale ve veřejném dis­kur­su stá­le intenzivně­ji vnímá­me, že nám chybí hlas kul­ti­vo­vané kri­ti­ky, která by nejed­na­la v mocenském nebo eko­no­mickém záj­mu. A při­tom tu býva­la taková tra­dice lite­ra­tu­ry jako poli­tické­ho psaní.