Klasické dílo v Evropě dlouho znamenalo dílo odkazující na antické umělecké vzory. Evropané, „trpaslíci stojící na ramenou obrů“ starověkého Řecka a Říma, mohli tyto závazné vzory pouze napodobovat, možná rozvíjet, ale určitě ne překračovat. Jedním z prvních, kdo toto omezující pojetí „klasičnosti“ narušil, byl francouzský autor Charles Perrault se svými Histoires ou Contes du Temps passé neboli Les Contes de ma Mère l’Oye z roku 1697.
Oproti cizím (a historickým) řeckým Múzám začal vyzdvihovat domácí (a současné) francouzské víly. Oproti strnulému kopírování antických vzorů nabídl inspiraci soudobými tématy typickými pro jazykové a kulturní prostředí své doby. Vytvořil tak – dnes již naprosto klasický – literární žánr pohádky. To mne jako folkloristu – odborníka na orální tradici – přivádí k zajímavé otázce: jak souvisí klasičnost určitého literárního díla s folklorem a kolektivní ústní kulturou? Můžeme zde uvažovat o nějakých souvislostech, či přinejmenším paralelách?
***
Takovéto uvažování je dnes nepříliš obvyklé; minimálně od romantismu je totiž literární dílo neodmyslitelně spjato s osobností a životem svého tvůrce. Zkusme ale na chvíli zapomenout na moderní kult autorského ega a zamyslet se nad trojicí vskutku klasických českých literárních děl z 19. století. Děl, která jsou – na rozdíl od stovek jejich souputníků, dnes považovaných za zastaralé, nudné či dokonce nečitelné – v české kultuře stále aktuální, zábavné a čtené. Podle mého mínění v tom hraje roli skutečnost, že tato díla během svého literárního života přesáhla své tvůrce tím, že – každé svým způsobem – souviselo (či dokonce stále souvisí) s kolektivní orální a každodenní kulturou českého jazykového prostředí. Právě tato souvislost způsobuje, že jsou dnes nejen nezapomenutou, ale stále čtenou a oblíbenou klasikou.
***
Prvním tímto dílem jsou pohádky Karla Jaromíra Erbena a Boženy Němcové, zprvu vydávané časopisecky a sešitově v polovině 19. století. Erben a Němcová, podobně jako Charles Perrault ve Francii či bratři Grimmové v Německu, vycházeli z dobové orální kultury. Jejich dílo ale mnohonásobně přesáhlo pouhý folkloristický dokument či romanticko-nacionalistický doklad vznešenosti národní kultury. Erben a Němcová totiž vytvořili celý svébytný realistický styl a poetiku české pohádky. Tento styl a poetika jsou v české kultuře závazné dodnes a najdeme jej takřka ve všech literárních i neliterárních zpracováních českých pohádek – včetně nejnovějších televizních a filmových příběhů, divadelních adaptací či pohádkových videoher. Původní literární pohádky Erbena a Němcové jsou navíc stále masově čteny českými rodiči dětem před spaním, což se rozhodně nedá říci o desítkách jejich pokračovatelů či napodobitelů.
***
Druhým dílem je nejslavnější kniha výše zmíněného Karla Jaromíra Erbena – sbírka umělých literárních balad Kytice z pověstí národních z roku 1853. Podobně jako finská Kalevala Eliase Lönnrota jde o text výrazně inspirovaný dobovou orální kulturou, který se natrvalo zapsal do kolektivního vědomí národa. Jako jedna z mála českých básnických sbírek poloviny 19. století je tak Erbenova Kytice stále živá. Proto i dnes spontánně vznikají její moderní komiksové adaptace (2006, 2016) či dokonce celovečerní filmy, od romantizujícího velkofilmu (2000) po moderní psychologický horor (2016). Verše Kytice jsou dokonce natolik notoricky známé, že existují desítky jejich parodií, sahajících od politické či komunální satiry až k pornografii. Těchto parodií vzniklo v české kultuře od 19. století tolik, že si dokonce nedávno vysloužily odbornou monografii mapující jejich vývoj s názvem Erben parodický (2011). Kytice je ale, což je pro folkloristu nejzajímavější, stále živá i v soudobé české orální kultuře. Strašidelné balady o vodníkovi či polednici si tak české děti stále vyprávějí po večerce na letních táborech a školách v přírodě. Děsivý příběh o nemrtvém ženichovi vracejícím se z hrobu pro svoji milou dodnes slouží jako doprovod hororových dětských her. Erbenova Kytice je tak v české kultuře, stejně jako jeho pohádky, skutečně živoucí klasikou.
***
Třetím dílem je realistický román Babička Boženy Němcové z roku 1855, považovaný za zakladatelské dílo moderní české prózy. Tento text popisující běh roku na tradiční české vesnici přestál ze všech tří zmiňovaných děl zkoušku času zřejmě nejhůře. I když je stále notoricky známý, a nalezneme také i jeho parodie, mnohými je považován spíše za nečtenou klasiku. Přesto je ale dodnes stále čten, a to především kvůli svému přesahu do žité skutečnosti. Téměř každý z Čechů totiž měl nějakého oblíbeného prarodiče, za kterým jezdil o prázdninách na venkov či slavil Vánoce a Velikonoce způsobem nepříliš odlišným od toho, který popisuje tato kniha. I po více než sto letech tak Babička Boženy Němcové slouží jako svébytný literární návrat do idylického světa dětství každého z Čechů; dětství spjatého s milujícími prarodiči, cestami z města a rodinnými oslavami výročních svátků spojenými s lidovými zvyky.
***
Tato souvislost s osobním životem čtenářů, jejich vlastní žitou zkušeností, respektive jejich napojení se na něco většího a trvalejšího než na „pouhého“ autora a jeho životní osudy, jsou podle mého mínění klíčem k tomu, proč jsou díla Erbena a Němcové stále živoucí českou klasikou. Klasičnost těchto děl způsobuje jejich organické napojení na orální kulturu, svět mluveného slova a běžné každodennosti. A samozřejmě i skutečnost, že se s nimi lidé setkávají i nad rámec jejich četby – nejen v různých mediálních adaptacích, parodiích a persiflážích, ale především v žité kultuře před spaním vyprávěných pohádek, strašidelných příběhů a dětských her, popřípadě osobních vzpomínek na idylický svět vlastního dětství.
Není ale ostatně vztažení se k něčemu, co přesahuje samotného autora a jeho dobu, a napojení se na cosi kolektivního, klíčem k úspěchu každého literárního díla, které se tak stane dílem klasickým? Vždyť byli by Jaroslav Hašek a jeho Švejk skutečnou klasikou bez přirozené lidské potřeby zesměšnit tupou byrokracii a hloupý mocenský aparát, kterou někdy touží realizovat každý z nás? A co takový Franz Kafka a jeho pasivní, osudem drcení hrdinové, ke kterým se upínáme v situacích, kdy jsme vůči odlidštěné byrokracii a tyranizujícímu mocenskému aparátu naopak zcela bezmocní?
Petr Janeček / etnolog a folklorista / Univerzita Karlova, Praha