Milé Česko

Klasická díla české literatury mezi literární a orální kulturou

Klasické dílo v Evropě dlou­ho zna­me­na­lo dílo odkazující na antické umě­lecké vzo­ry. Evropané, „trpaslíci stojící na rame­nou obrů“ sta­rověké­ho Řecka a Říma, moh­li tyto závazné vzo­ry pouze napo­do­bo­vat, možná rozví­jet, ale určitě ne pře­kračo­vat. Jedním z prvních, kdo toto omezující pojetí „kla­sič­nos­ti“ narušil, byl francouzský autor Charles Perrault se svý­mi Histoires ou Contes du Temps passé nebo­li Les Contes de ma Mère l’Oye z roku 1697.

Oproti cizím (a his­to­rickým) řeckým Múzám začal vyzd­vi­ho­vat domácí (a současné) francouzské víly. Oproti str­nulé­mu kopí­rování antických vzorů nabídl ins­pi­raci sou­dobý­mi téma­ty typický­mi pro jazy­kové a kul­turní prostředí své doby. Vytvořil tak – dnes již napros­to kla­sický – literární žánr pohád­ky. To mne jako folklo­ris­tu – odborní­ka na orální tra­dici – přivádí k zají­mavé otázce: jak sou­visí kla­sič­nost určité­ho literární­ho díla s folklo­rem a kolek­tivní ústní kul­tu­rou? Můžeme zde uvažo­vat o nějakých sou­vis­los­tech, či při­nej­menším para­lelách?

***

Takovéto uvažování je dnes nepří­liš obvyklé; minimálně od roman­tis­mu je totiž literární dílo neod­mys­li­telně spja­to s osob­ností a živo­tem své­ho tvůrce. Zkusme ale na chví­li zapo­me­nout na moderní kult autorské­ho ega a zamys­let se nad tro­jicí vskut­ku kla­sických českých literárních děl z 19. sto­letí. Děl, která jsou – na rozdíl od sto­vek jejich sou­putníků, dnes považo­vaných za zas­ta­ralé, nudné či dokonce neči­telné – v české kul­tuře stá­le aktuální, zábavné a čtené. Podle mého mínění v tom hra­je roli sku­teč­nost, že tato díla během své­ho literární­ho živo­ta přesáh­la své tvůrce tím, že – každé svým způ­so­bem – sou­vi­se­lo (či dokonce stá­le sou­visí) s kolek­tivní orální a kaž­do­denní kul­tu­rou české­ho jazy­kové­ho prostředí. Právě tato sou­vis­lost způ­so­bu­je, že jsou dnes nejen neza­po­me­nu­tou, ale stá­le čte­nou a oblí­be­nou kla­si­kou.

***

Prvním tím­to dílem jsou pohád­ky Karla Jaromíra ErbenaBoženy Němcové, zpr­vu vydá­vané časo­pi­sec­ky a seši­tově v polo­vině 19. sto­letí. Erben a Němcová, podobně jako Charles Perrault ve Francii či bratři Grimmové v Německu, vycháze­li z dobové orální kul­tu­ry. Jejich dílo ale mno­honá­sobně přesáh­lo pouhý folklo­ris­tický doku­ment či roman­tic­ko-nacio­na­lis­tický doklad vzneše­nos­ti národní kul­tu­ry. Erben a Němcová totiž vyt­voři­li celý své­bytný rea­lis­tický styl a poe­ti­ku české pohád­ky. Tento styl a poe­ti­ka jsou v české kul­tuře závazné dod­nes a naj­de­me jej takř­ka ve všech literárních i neli­terárních zpracováních českých pohá­dek – včetně nej­novějších tele­vizních a fil­mových příběhů, diva­delních adap­tací či pohád­kových video­her. Původní literární pohád­ky Erbena a Němcové jsou navíc stá­le masově čte­ny český­mi rodiči dětem před spaním, což se roz­hodně nedá říci o desítkách jejich pokračo­va­telů či napo­do­bi­telů.

***

Druhým dílem je nejs­lavnější kni­ha výše zmíněné­ho Karla Jaromíra Erbena – sbír­ka umělých literárních balad Kytice z pověstí národních z roku 1853. Podobně jako finská Kalevala Eliase Lönnrota jde o text výrazně ins­pi­ro­vaný dobo­vou orální kul­tu­rou, který se natr­va­lo zap­sal do kolek­tivní­ho vědomí náro­da. Jako jed­na z mála českých bás­nických sbí­rek polo­vi­ny 19. sto­letí je tak Erbenova Kytice stá­le živá. Proto i dnes spontánně vzni­kají její moderní komik­sové adap­tace (2006, 2016) či dokonce celo­večerní fil­my, od roman­tizující­ho vel­ko­fil­mu (2000) po moderní psyc­ho­lo­gický horor (2016). Verše Kytice jsou dokonce nato­lik noto­ric­ky známé, že exis­tují desít­ky jejich paro­dií, sahajících od poli­tické či komunální sati­ry až k por­no­gra­fii. Těchto paro­dií vzniklo v české kul­tuře od 19. sto­letí tolik, že si dokonce nedáv­no vys­louži­ly odbor­nou mono­gra­fii mapující jejich vývoj s náz­vem Erben paro­dický (2011). Kytice je ale, což je pro folklo­ris­tu nejzají­mavější, stá­le živá i v sou­dobé české orální kul­tuře. Strašidelné bala­dy o vodní­ko­vi či poled­nici si tak české děti stá­le vyprávějí po večerce na letních tábo­rech a školách v pří­rodě. Děsivý příběh o nemrtvém ženic­ho­vi vracejícím se z hro­bu pro svo­ji milou dod­nes slouží jako dopro­vod horo­rových dětských her. Erbenova Kytice je tak v české kul­tuře, stejně jako jeho pohád­ky, sku­tečně živoucí kla­si­kou.

***

Třetím dílem je rea­lis­tický román Babička Boženy Němcové z roku 1855, považo­vaný za zakla­da­telské dílo moderní české prózy. Tento text popi­sující běh roku na tra­diční české ves­nici přestál ze všech tří zmiňo­vaných děl zkouš­ku času zřejmě nejhůře. I když je stá­le noto­ric­ky známý, a nalez­ne­me také i jeho paro­die, mnohý­mi je považován spíše za neč­te­nou kla­si­ku. Přesto je ale dod­nes stá­le čten, a to pře­devším kvů­li své­mu pře­sa­hu do žité sku­teč­nos­ti. Téměř každý z Čechů totiž měl nějaké­ho oblí­bené­ho pra­ro­diče, za kterým jez­dil o prázd­ninách na ven­kov či sla­vil Vánoce a Velikonoce způ­so­bem nepří­liš odlišným od toho, který popi­su­je tato kni­ha. I po více než sto letech tak Babička Boženy Němcové slouží jako své­bytný literární náv­rat do idy­lické­ho svě­ta dětství každé­ho z Čechů; dětství spjaté­ho s milující­mi pra­ro­diči, ces­ta­mi z měs­ta a rodinný­mi osla­va­mi výročních svátků spo­jený­mi s lidový­mi zvy­ky.

***

Tato sou­vis­lost s osobním živo­tem čtenářů, jejich vlastní žitou zkuše­ností, res­pek­ti­ve jejich napo­jení se na něco větší­ho a trva­lejší­ho než na „pouhé­ho“ auto­ra a jeho životní osu­dy, jsou pod­le mého mínění klíčem k tomu, proč jsou díla Erbena a Němcové stá­le živoucí čes­kou kla­si­kou. Klasičnost těch­to děl způ­so­bu­je jejich orga­nické napo­jení na orální kul­tu­ru, svět mlu­vené­ho slo­va a běžné kaž­do­den­nos­ti. A samozřejmě i sku­teč­nost, že se s nimi lidé setká­vají i nad rámec jejich čet­by – nejen v různých mediálních adap­tacích, paro­diích a per­siflážích, ale pře­devším v žité kul­tuře před spaním vyprávěných pohá­dek, straši­delných příběhů a dětských her, popří­padě osobních vzpomí­nek na idy­lický svět vlastní­ho dětství.

Není ale ostatně vztažení se k něče­mu, co pře­sa­hu­je samotné­ho auto­ra a jeho dobu, a napo­jení se na cosi kolek­tivní­ho, klíčem k úspěc­hu každé­ho literární­ho díla, které se tak sta­ne dílem kla­sickým? Vždyť byli by Jaroslav Hašek a jeho Švejk sku­teč­nou kla­si­kou bez při­rozené lidské potře­by zesměš­nit tupou byro­kracii a hloupý mocenský aparát, kte­rou něk­dy touží rea­lizo­vat každý z nás? A co takový Franz Kafka a jeho pasivní, osu­dem drcení hrdi­nové, ke kterým se upíná­me v situacích, kdy jsme vůči odlidštěné byro­kracii a tyra­nizující­mu mocenské­mu apará­tu nao­pak zce­la bez­mocní?


Petr Janeček / etno­log a folklo­ris­ta / Univerzita Karlova, Praha